Devitalizace -
ilustrativní příklad pokusů na lidech v praxi

MUDr. Tomáš Lajkep, PhD.
Datum vydání článku: 20.2.2003 Zdroj: ZN, server www.zdn.cz

O problematice devitalizace se sice dnes už nehovoří tolik jako před rokem, ale téma pokusů na lidech zůstává stále aktuální. Nelze pochybovat o tom, že historie vědecké medicíny by vypadala úplně jinak, kdyby nebyla totožná s historií experimentování. Stačí si vzpomenout na L. Pasteura a jeho nesnadný vnitřní boj, ve kterém se rozhodoval, zda použít vakcínu proti vzteklině a zachránit tak život malému J. Meisterovi. Pokrok medicíny je tedy s experimentováním nevyhnutelně spojen, avšak morální problémy přípustnosti tohoto typu výzkumu zde stále zůstávají. Snad v žádné jiné oblasti medicíny nejsou tak naléhavé. V okamžiku, kdy se lékaři rozhodnou pro experiment, nutně vyvstávají otázky týkající se důstojnosti a nedotknutelnosti lidského života - otázky, které mají významnou nejenom etickou, ale i právní sílu.

Je třeba si uvědomit, že výzkum je motivován nejen úsilím pomoci nemocnému, ale také snahou získat nový, zevšeobecnitelný poznatek. Může existovat i takový výzkum, který nemocnému nepřináší přímý prospěch, ale je užitečný pro zdravotní zájmy jiných lidí. Nutně se objevuje otázka, zda při možném konfliktu mezi zájmy pacienta a společnosti nebudou zájmy jedince podceněny nebo dokonce obětovány.

Z historie máme smutnou zkušenost s tím, že se tak stalo. Během druhé světové války prováděli nacističtí lékaři pokusy na vězních v koncen-tračních táborech pro armádní, lékařské i „čistě vědecké účely“ (přičemž vědeckým se rozuměl i výzkum v oblasti rasové hygieny), a tyto pokusy často končily zmrzačením nebo smrtí zúčastněných lidí. Proto byl na základě nálezů Norimberského soudu přijat tzv. Norimberský kodex, který měl zaručit autonomii rozhodování a integritu subjektu výzkumu. Jak už se o tom zmiňovaly minulé příspěvky, bylo stanoveno, že dobrovolný a informovaný souhlas člověka je k jakémukoli výzkumu naprosto nezbytný.

Avšak v roce 1966 zveřejnil H. E. Beecher studii, ze které jednoznačně vyplynulo, že pra-vidla informovaného souhlasu nejsou při experimentech důsledně dodržována a že v oblasti výzkumu dochází stále k hrubému zanedbávání základních lidských práv. Stává se i to, že lékaři jsou natolik emočně vtaženi do medicínského problému, který mají řešit, že jim zcela uniká základní etický kontext. Již předtím byla odhalena celá řada pochybení, a proto Světová lékařská asociace přijala v roce 1964 v Helsinkách deklaraci - později mnohokráte rozšířenou a modifi-kovanou - která měla vymezit základní principy biomedicínského výzkumu. A protože i na naše lékaře je kladena povinnost dodržovat Helsinskou deklaraci a Norimberský kodex prostřednictvím etického kodexu ČLK, jedná se o právně závazný dokument zahrnující všechny lékaře vykonávající praxi.

Nyní se podívejme na některé z bodů Helsinské deklarace (Edinburgh, říjen 2000), které vymezují přípustné možnosti výzkumu:

1. Medicínský výzkum na člověku musí být prováděn v souladu s obecně uznávanými zásadami vědeckého výzkumu založenými na důkladné znalosti vědecké literatury, dalších relevantních pramenech informací a na řádně prováděných laboratorních pokusech, a tam, kde je to správné, pokusech na zvířatech.

2. Medicínský výzkum na člověku musí být prováděn pouze vědecky kvalifikovanými osobami a pod dohledem lékařů oprávněných k výkonu klinické praxe. Odpovědnost za osoby vždy spočívá na medicínsky kvalifikovaných osobách a nikdy na osobách, které jsou předmětem výzkumu, přestože tyto osoby poskytly souhlas.

3. Lékaři by se měli zdržet účasti na medicínském výzkumu na člověku, pokud si nejsou jisti, že byla řádně zhodnocena případná rizika a že je lze uspokojivě zvládnout.

4. Dobrovolný a informovaný souhlas je nezbytný.

 

Musíme si uvědomit, že informovaný souhlas pacienta k výzkumu je pouze jednou z nutných podmínek k jeho provádění. Jinými slovy - souhlas pacienta nedělá z neetického výzkumu výzkum etický. Nelze argumentovat pouhým přáním pacienta, to nestačí. Rovněž nelze provádět výzkum na lidech čistě jen pro ten účel, aby se rozptýlilo přehnané očekávání veřejnosti.

 

Chceme revizi Helsinské deklarace?

Vědecká rada MZ vycházela u devitalizací z doporučení České chirurgické společnosti a ze sympozia o devitalizaci. Přitom bylo zdůrazněno, že „vědecká rada nezaujímá k tomuto problému a priori negativní stanovisko“. Celý problém byl náležitě medializován a stále se hledala jakási „vědecká pravda“. O etice se mluvilo také, ale jen tak, že jde o „etický problém“, který byl názoro-vě protikladnými stranami diametrálně odlišně chápán.

A přitom by stačilo si jenom připomenout základní body Helsinské deklarace: je snad devitalizace „všeobecně uznávaným vědeckým principem? Byla dostatečně podložena předchozími výzkumy a má teoretickou oporu v aktuálně uznávaných teoriích? Mohou lékaři předvídat rizika plynoucí z jejího provádění?“ Usilovat o to, aby lékaři prováděli devitalizační zásahy, znamená usilovat o revizi Helsinské deklarace, neboť to, že vědecká rada MZ nezaujímá k něčemu a priori negativní stanovisko, ještě zdaleka neznamená, že se takový výzkum smí uskutečnit. To je velice slabý argument k povolení takového výzkumu.

 

Přání pacienta nestačí

„Proč bych nemohl umřít po svém ,nevědecky‘, kdybych onemocněl rakovinou? Proč nezkusit jinou metodu než tu tradiční a schválenou, o níž je jisté, že mi nepomůže?“ Takovými a podobnými úvahami se argumentovalo ve prospěch devitalizací. Výkon lékařského povolání je ale spjat s dodržováním zákonných omezení a vše-obecně akceptovaných etických norem. Byť by si to pacient třeba přál, nemůže lékař provést experimentální postup, který je nedostatečně podložen. Problém je totiž právě v tom, že se jedná o nestandardní výkon - experiment, jehož schválení vyžaduje víc než pouhý informovaný souhlas. Ani pacienti sami si nemohou přát, aby se stávali subjekty výzkumu pouze na základě svého přání. Každý ví, že vážně nemocný pacient je nakloněný k jakékoli sugesci a že by s ním mohlo být snadno manipulováno nikoli k jeho prospěchu, ale třeba i k uspokojení vágních vědeckých zájmů.

Pokud je pravda to, co jsem četl, totiž, že MUDr. K. Fortýn prováděl experimenty na lidech bez jejich souhlasu, pak se jedná o očividné porušení základních celospolečensky uznávaných práv. Výsledky takových studií nemají žádnou vědeckou hodnotu a měly by být podnětem k zamyšlení nad trestní odpovědností ex- perimentátora. Pokoutně prováděné devitalizace, byť se souhlasem pacienta, jsou v rozporu se základními požadavky Helsinské deklarace a podléhají řízení a sankcím uvedeným v zákonu o České lékařské komoře a v disciplinárním řádu ČLK.

MUDr. Tomáš Lajkep, PhD.

tlajkep@med.muni.cz

Reakce a dotazy k tématům v této rubrice lze posílat na e-mail tarant@sanomamag-praha.cz nebo písemně na adresu Zdravotnické noviny, Karlovo náměstí 31, 120 00 Praha 2